Všechno vím z knížek
Protože jsem děvče studované, na porod a péči o miminko jsem se připravovala jak jinak než čtením knih. Co vás lépe připraví na život než teorie bez praxe, že. Všechno to dávalo smysl a moje jistota, že to snad přeci jen všechno zvládnu se zvyšovala s množstvím nasátých informací.
Orientovala jsem se ve všech dobách porodních, věděla jsem, jak miminko držet, jak ho vázat do šátku i jaký prací prostředek použít na látkové plíny.
Taky jsem všude četla a slyšela o tom, jak je šestinedělí náročné, emoce lítají jako na houpačce, mnoho žen trpí depresemi nebo si aspoň střihne nějaké to poporodní blues. A ty vztahy! Kolik procent se jich po narození dítěte rozpadne!
Jasně, jasně. S tím vším počítám, pomoc nám nabídli babička s dědou, kteří bydlí nedaleko. S mužem už máme leccos za sebou, tak prostě budeme o všem komunikovat a nějak to dopadne. Teď hlavně zvládnout porod! Potom už se všechno nějak vyřeší samo. Hormony, instinkty a tak. No ne?
Jenže porodem to nekončí
Porod není ten vrchol. Porodem teprve všechno nový, šílený a neznámý začíná.
Nenechte se mýlit. Mně bylo jasný, že realita vypadá jinak než teorie načtená z knih a že to bude sakra náročný. Ale taky pěkný přece. Nejkrásnější období! Vždyť budu držet v náručí to nejkrásnější a nejroztomilejší miminko.
Ale že realita udeří takovou silou, to jsem nečekala. Nejenže jsem padala na pusu únavou a zoufalstvím, ale navíc nepřicházely ani ty pěkný pocity, aby moje utrpení aspoň vyvážily. To jsem nějak rozbitá, nebo co? Neměla bych se teď spíš rozplývat štěstím?
Začalo to hned po porodu. Miminko museli v porodnici nutně odnést, zvážit, otřít, obléct a vyrobit z něj ukázkovou vánočku. Potom jsme se s mužem dvě hodiny s vánočkou mazlili a kochali, než ji zase odnesli na novorozenecký, abych si pár hodin na pokoji odpočinula.
A tak jsem tak ležela sama v cizí posteli, místo štěstí cítila obrovský prázdno a taky lítost, že nejsem se svým děťátkem a zároveň vlastně nemám ani sílu, ani chuť to nějak měnit. Kupodivu se moje pocity nezlepšily ani když už jsem syna držela zase v náručí.
Tehdy mi místo štěstí naskočil strach. Strach o to malý droboučký stvoření, strach, že něco podělám a že nebudu dost dobrá, a hrůza z uvědomění, že i kdybych byla sebedokonalejší supermatka, tak některý věci jsou mimo moji kontrolu.
Po návratu z porodnice nastal další tvrdý náraz na realitu. Před porodem jsem totiž měla takovou představu, že miminka většinu dne prospí, spokojeně a samy v postýlce. Když zrovna nespí, tak koukají a spokojeně si broukají.
Jasně že i brečí, ale jenom když mají hlad, potřebují přebalit, nebo je jim horko. Problém se vyřeší a jede se spokojeně dál.
Asi existují i taková miminka. O tom žádná. Můj syn ale plakal často z mně tehdy naprosto neznámých důvodů. Plakal a plakal a řval a pomáhalo jenom nošení v náručí. A kojení. Kdybych ovšem kojila a nedávkovala mu tenhle k životu potřebnej kontakt s matkou jenom po třech hodinách.
Hlavou mi běželo, že je něco hodně špatně, s největší pravděpodobností já a možná je divnej on. Takhle to přece vypadat nemělo!
A ze všeho nejhorší bylo, že jsem k tomu tvorečkovi necítila žádnou ohromující mateřskou lásku. Žádný všeobjímající pocit, který by mě poháněl a dával mi sílu bít se za něj stůj co stůj jako neohrožená lvice. Cítila jsem spíš prázdno, únavu, zoufalství a pak taky samozřejmě výčitky, že se cítím, jak se cítím.
Pamatuju si jen občasné záblesky štěstí, když jsem pozorovala spícího Thea. Ty ale rychle zahnal strach z toho, že se brzo vzbudí a všechno začne nanovo. A strach následovaly zase staré známé výčitky.
Když se spojí fyzická únava s psychickým vyčerpáním
Už z porodnice jsem se vrátila se spánkovým dluhem, protože jsem strachy o to stvořeníčko v noci ani nespala. A dluh rostl. Theo se sice budil jenom třikrát za noc, ale to jsem se ještě bála kojit vleže.
Takže každé probuzení znamenalo sednout si, nakojit, počkat, až si miminko odříhne, pokusit se ho položit na postel, znovu si sednout a nakojit, pokud se při pokládání vzbudil. A takhle pořád dokola a dokola. Dokonalý recept na přeměnu matky v zombie.
Přes den jsem si taky neodpočinula. V těch sporých chvílích, kdy nebrečel a sám spinkal, jsem prala plíny, věšela prádlo, vařila, myla nádobí. V těch ostatních chvílích to dělal můj muž. Takže jsme byli dost vyčerpaní oba.
Přes den se přece nespí a já musím dohánět všechno, co nestíhám, když se starám o miminko. Taky jsem moc nezvládala pravidelně a vydatně jíst. Vzpomínám s vděčností na vývar od mužovy maminky. Jak skvělý dárek pro novopečenou matku! Až zpětně doceňuju, jak moc mi tím pomohla.
O pomoc jsem si neřekla
Pravda, měli jsme slíbenou pomoc od mužových rodičů. Ovšem to bych si o ni musela říct. Já jsem si totiž ani neuvědomovala, že už funguju jenom na dluh, že teď by byl pravý čas poprosit o nějakou tu pomocnou ruku v domácnosti. Pořád jsem zarytě jela ve svých zajetých kolejích jako před porodem. Přesvědčená o tom, že péči o domácnost mám na starosti já, maximálně můj muž.
Ani mě nenapadlo, že bych mohla někoho poprosit, ať přijde pověsit pleny. A přitom jsem si jistá, že by se ochotně vrhli klidně i do mytí nádobí a věšení prádla, kdybych byla schopná přiznat, že to nezvládám. I můj táta by přijel až z druhýho konce republiky, aby mi doma uklidil a uvařil.
A tak jsem se postupně sunula až na samý dno fyzických i psychických sil. V těch nejtěžších chvílích už na mě moje tělo i duše řvaly, že dál nemůžou, že už nezvládnou ujít ani krok s tím řvoucím tvorem v náručí. To se mi pak v hlavě objevovaly představy, jak hážu svoje malý miminko z balkónu, aby už byl tomu utrpení konec. Není vůbec lehký vidět takhle černý na bílým, co se mi tehdy honilo hlavou.
Ještě dnes je mi špatně, když si představím, co všechno se mohlo stát. V těch lepších chvílích jsem pak „jenom“ upadala do apatie, ležela bezvládně na posteli a s pohledem upřeným do stropu jsem si zlomeně opakovala mantru zoufalé matky: „Co jsme to provedli??? Proč jsme si mysleli, že zvládneme vychovat dítě?“
Už vím, že to tak být nemusí
Rovnou teď skočím do současnosti, abych vás ujistila, že všechno dobře dopadlo. Po šesti nedělích jsem zahlédla světýlko na konci tunelu, po půl roce jsem v mateřství poznala i občasnou radost a po roce jsem si už připadala jakž takž zase sama sebou a mateřství mi začalo dávat smysl. Ale tu fyzickou únavu doháním ještě teď po třech a půl letech od porodu.
Nebojím se říct, že žijeme šťastně. Jasně, i dneska zažíváme jako rodina svoje těžší momenty. V životě přichází jedna výzva za druhou a my je využíváme k tomu, abychom rostli. A i když se čas od času vymácháme v blátě, někde uvnitř tušíme, že bláto se jednou osuší a odrolí a my půjdem dál. A to s radostí prosím! Radost jsem totiž tehdy na začátku toho černýho tunelu zvanýho šestinedělí vůbec neviděla.
I když to byla jedna nejcennějších zkušeností v mém životě, co si budem povídat, znova bych to takhle prožít nechtěla. A myslím si, že už to nebude nutné, protože teď už vím, co jsem mohla udělat jinak. Chybělo sdílení. Potřebovala jsem, aby mě vyslechl někdo, kdo mě pochopí a neodsoudí. Abych nemusela těma černýma myšlenkama dusit sama sebe ve svý bublině nejhorší matky na světě. Aby mě někdo ujistil, že nejsem zrůda a že je normální cítit i něco jinýho než štěstí.
Pomohlo by mi, i kdyby někdo podpořil moji intuici a sebedůvěru, protože já se topila v moři informací. Pevnou půdu pod nohama jsem začala nacházet, až když jsem se vykašlala na všechny rady a představy o tom, co se má, a rozhodla se pro to, co je mi příjemný.
Měla jsem vyhledat odbornou psychologickou pomoc dřív než několik měsíců po porodu.
A tělu jsem měla dopřát dosyta odpočinku, aby se zahojilo po porodu. Neřešit nic zbytečnýho, vypnout neokortex a pořádně se sjet na oxytocinový vlně s miminkem v posteli a zamilovat se do něj.
Takhle to udělám někdy příště. A vám přeju, ať si šestinedělí naplánujete líp než já.
Michaela Buriánková