Moje krušné šestinedělí

Šestinedělí… matně si pamatuji, že se o tomto období zmiňovala naše učitelka na základní škole během hodin občanské výchovy. Tam jsem se asi poprvé setkala s tímhle pojmem. Víc jsem se o něj začala zajímat až před svým vlastním porodem. Když jsem otěhotněla a termín porodu se pomalu blížil, objednali jsme se s partnerem na předporodní kurz do naší porodnice, abychom se aspoň v rámci možností připravili na to, co nás čeká. Probírali jsme tam šestinedělí ale hlavně z pohledu výživy a hygieny matky. To, co přišlo po porodu, se vymykalo i mým nejdivočejším představám, a zastihlo mě naprosto nepřipravenou.

Je pravda, že můj porod neproběhl taky ani v nejmenším podle mých představ a očekávání, kvůli náhlým závažným komplikacím, které jsem měla naštěstí až v pokročilém stadiu těhotenství, musel být urychleně proveden císařský řez. Díky bohu za něj, protože to zachránilo život mému dítěti a dost možná i mě. V porodnici jsem strávila krušné čtyři dny a ještě krušnějších pět nocí.

K návratu z porodnice domů jsem se upínala jako ke světlu na konci tunelu, i když ten byl, jak jsem pak pochopila, ještě hodně daleko. Těšila jsem se, že se po bezesných nocích v porodnici aspoň trochu vyspím, že budeme mít klid od všech těch kontrol a prohlídek a že určitě všechno bude v domácím prostředí mnohem lepší. Byla jsem prostě naivní prvorodička…

Brzy jsem zjistila, že porodnice měla i své výhody. Doma se už o mě nikdo tak nestaral, neservíroval mi snídaně, obědy, svačiny a večeře pomalu až do postele, a hlavně jsem najednou byla sama na svoje dítě, jeho jedinou, nejvyšší autoritou. Přestože mi nejbližší rodina hodně pomáhala, byla jsem to hlavně já, kdo se najednou musel starat, jakkoli rozbolavělá, nevyspalá a psychicky na dně jsem se cítila.

Během toho období jsem hodně plakala. Ne štěstím ani dojetím, ale z návalu zodpovědnosti, když jsem byla s dítětem sama, ze zoufalství a bezradnosti, když prokřičelo x-tou noc v kuse a já jsem ho nedokázala utišit, z permanentního nevyspání a vyčerpanosti, protože v noci jsem kvůli dítěti spát nemohla a přes den mi to nešlo. A to nemluvím o bolesti. Bolestí jsem taky často brečela, bolela mě jizva, bolelo mě kojení, bolelo mě celé tělo. Někdy mě rozbrečela i zdánlivá hloupost, třeba že nemám čas si v klidu dojít na záchod nebo se vysprchovat.

Nejen prvních šest týdnů, ale spíš celé tři měsíce po porodu jakoby byly snad nejdelšími v mém životě, tak intenzivní období to pro mě bylo. Vyslechla jsem si spoustu rad, vyžádaných i nevyžádaných, užitečných i zbytečných. I když bych spoustu věcí udělala jinak, vím, že to tehdy nešlo, protože jsem neměla nadhled, který teď po více než roce mám.

Šetinedělí je období, kterým si musí každý projít sám. Jeho průběh je asi dost individuální, někdo jím projde hladce a někdo si sáhne na dno. To byl i můj případ. Šestinedělí pro mě bylo noční můrou, peklem, a jsem opravdu ráda, že ho mám za sebou. Ale jsem na sebe zároveň docela hrdá, že jsem ho zvládla. V té době, kdy to bylo opravdu těžké a čas se zdál nekonečný, mi hodně pomáhalo uvědomění, že je to jenom období, životní úsek, který jednou skončí, a že pak už bude opravdu líp. A jak se říká v citátu: „Když procházíš peklem, nezastavuj se“, je důležité jít dál, nevzdávat se, ale postupně zdolávat každý další den, protože někde to světlo na konci tunelu je, i když ho právě zrovna nevidíme.

Karla

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *