Přemýšlím, jak začít svůj příběh o šestinedělí a dochází mi, že tak jako je všechno v našich životech propojené, ani šestinedělí nejde oddělit od toho, co byl před ním. Porod, těhotenství i samotná snaha o miminko. A tak se trochu rozepíšu J
Můj příběh se začal pomalu odvíjet od chvíle, kdy jsme s mužem zatoužili po miminku. Předpokládali jsme, že ze zdravotních důvodů to u nás asi nepůjde tak hladce. Jaké pak bylo naše velké překvapení, když jsem zhruba po 3 měsících objevila ty tolik vytoužené dvě čárky na testu. Jenže nenásledovala moc velká radost, nějak jsem tomu nemohla uvěřit, navíc ta druhá čárka na testu nebyla nijak extra silná. Ponořila jsem se do hlubin internetových diskuzí na tohle téma a četla si příběhy žen, u nichž těhotenství dopadlo skvěle, i přes to, že test ze začátku byl slabý. Jenže někde v hloubi duše, nebo těla, jsem měla veliký strach, že u mě to tak nebude. Nebyla jsem schopná normálně fungovat v práci, pořád jsem cítila takový vnitřní neklid. Zhruba za týden jsem vlítla do lékárny, koupila další test a čárky na něm už byly obě krásně silné. A další den jsem začala krvácet. Obrovský smutek a velká černá díra. Věděla jsem, že jsme o miminko přišli, ale nevěděla, jak o tom mluvit, co říct manželovi. Někteří doktoři by nad tím jen mávli rukou, že se jednalo o biochemické těhotenství, ale každá žena, která už jednou ví, že je těhotná, prožívá i takovouhle ztrátu jako regulérní ztrátu blízkého člověka, i když ten člověk je fakticky jen shluk buněk.
Ale říká se, že všechno zlé je pro něco dobré. Dobré bylo to, že teď už jsem věděla, že na sto procent můžeme otěhotnět. Když se to povedlo jednou, povede se to i po druhé. A tak jsme čekali a na můj vkus čekali docela dlouho. Uběhl víc jak půl rok než jsem podruhé v životě objevila dvě čárky na těhotenském testu. A byly obě dvě silné a ani vlastně nemusely být. Tak jako jsem tenkrát vnitřně cítila, že je něco špatně, tak jsem tentokrát věděla, že je všechno v pořádku. A tahle intuice, která se ve mně probudila, už mi zůstala po celé těhotenství i šestinedělí.
Připravovala jsem se na porod a směřovala k přirozenému a respektujícímu porodu. Našla jsem si porodní asistentku, která na těhotenské poradny jezdila k nám domů. Porod proběhl v mojí režii v Rakovníku, který jsem záměrně vybrala jako tu „lesanskou“ porodnici jen s manželem a naší PA. Zážitek to byl překvapivě spíš neutrální J Čekala jsem vlny euforie, které mě po porodu zaplaví, ale dostavila se spíš únava z dlouhého porodu. Nicméně jsem se dostala do jakési poporodní bubliny a moje intuice mě vedla naprosto neomylně. Dcera byla první miminko, které jsem kdy pořádně držela v rukách. A světe div se, neměla jsem sebemenší problém o ni pečovat. Nepochybovala jsem, že to dělám správně. Nevím, čím to bylo. Možná kombinace teorie z předporodního kurzu společně s aktivovanou intuicí a mojí poporodní bublinou…Z oddělení šestinedělí v porodnici si toho moc nepamatuji. Ty zástupy nemocničního personálu, které se mi hrnuly do pokoje, každý s nějakým papírem na podpis, radou nebo dotazem, moje hlava takzvaně nepobírala a hned jak se zaklaply dveře, i úspěšně vytěsnila (plus jsem neměla brýle, což taky dost pomohlo 😀 ). Dceru jsem si dala jen v plence do postele, z jedné strany postele přirazila tu nemocniční postýlku pro děti a z druhé židli a společně jsme takto byli neustále. Dodneška nechápu, proč v nemocnicích na šestinedělí nemají nějaké větší postele, kam by se bezpečně vešla máma s mimčem. A to jsem si zaplatila nadstandard, abych mohla být sama, protože jsem si ani neuměla představit v tak intimní chvíli, jako je začátek mateřství, sdílet pokoj s pro mě naprosto neznámou ženou. Kojila jsem dcerku, kdykoliv se jen trochu zavrtěla. No a druhý den ráno pro nás přijel manžel a jeli jsme domů. Ambulantní porod byl to nejlepší, co jsem mohla udělat! Už před porodem jsem měla poměrně jasno v tom, že strávím v nemocnici co nejkratší čas. Když jsme přijeli domů, došla jsem si na svůj vlastní záchod a lehla do svojí postele, bylo to obrovské ÁÁÁCH… J Konečně jsme byli doma. Jako rodina. A až tady jsem se pořádně uvolnila a na dceru koukla. A tady se dostavil ten obrovský pocit zamilovanosti! Jako bych do té doby jela v nějakém standby režimu. Sice jsem dcerku měla pořád v kontaktu kůže na kůži, kojila jí na požádání (a pak načmárala nějaké čárky do nemocničního papíru ohledně kojení a čůrání, aby jim nezůstal prázdný), ale až doma jsem to dělala vědomě. Nemám nic proti nemocnicím jako takovým, ale myslím si, že péče o ženu po porodu a její nové miminko, vyžaduje velkou dávku empatie a spíš komorní atmosféru, které není možné v takové míře dosáhnout v žádné nemocnici.
Doma se veškerých prací chopil můj muž. Vařil, uklízel, venčil psa a já jsem mohla jen ležet s dcerou. Plus jsem měla péči od svojí PA, která za námi v prvních dnech dojížděla a naše skvělá pediatra také přišla k nám domů na první dceřino vyšetření J
A bylo to krásné a přesto těžké. Druhý nebo třetí den ráno na mě padlo to vědomí toho, že nic nebude jako dřív a že už se asi nikdy pořádně nevyspím 😀
Ten kolotoč kojení, uspávání a přebalování na nás na oba myslím dopadl jak meteorit 😀 Byla jsem vyřízená, a když pak manžel asi po třech týdnech odešel ráno do práce, dostala jsem strašný strach, jak to všechno sama doma s malou zvládnu. Dala bych všechno na světě za to, abych mohla jít do práce mezi lidi já a on zůstal doma.
Občas, když malá plakala, napadaly mě děsivé myšlenky. Prostě se vynořily a já si nebyla jistá, odkud. Ona brečela a můj zrak padl na polštář vedle ní a mě prolítlo hlavou, že bych jí tím polštářem prostě přikryla. Nesla jsem ji plačící do koupelny na přebalení, a jak jsem míjela futra od dveří, napadlo mě, že bych jí hlavičkou o ty futra praštila. Třeba by pak přestala brečet…
Bylo to strašné a já se těch myšlenek vždy lekla a zaháněla je a teď, když to píšu, je to snad ještě horší. Bojím se odsouzení, ale touha odkrýt i takovéhle stránky mateřství je silnější. Prala jsem se s pocitem viny za to, že mám svoje vytoužené dítě, které bezpodmínečně a z celého srdce miluji, skvělého muže, který udělá, co mi na očích vidí, a přesto mě napadnou takovéhle věci. Měla jsem hezké těhotenství, dobrý porod a objektivně vzato žádný důvod cítit se mizerně.
Z rozhovorů s jinými ženami vím, že je to vlastně ale poměrně běžné. Nicméně stále tabu. Společnost očekává a i my sami od sebe očekáváme vždy perfektní výkon. Neustálé konstantní štěstí. A když to tak není, ještě se bijeme za to, že jsme selhali. Já jsem se celý život snažila být ta dobrá, hodná holka, která je veselá a hlavně nedělá (nemá) problémy J
Moje těhotenství i porod byli téměř do puntíku naplánované. Co jsem mohla ovlivnit, jsem ovlivnila, co jsem si mohla zařídit, jsem si zařídila. A pak přišla realita s miminkem, ten každodenní shon, který je tolik jiný od toho „normálního“ života, který jsem vedla před tím. Myslím si, že mě zaskočila ta ztráta kontroly, jakoby můj život už nebyl vůbec můj. Řídila ho moje novorozená dcera, rozbouřené hormony a nedostatek spánku. A trvalo mi nějaký čas se s tím popasovat a smířit. Pro někoho tohle smíření přijde tak nějak samozřejmě, ani nad tím nepřemýšlí, no moje cesta byla plná výmolů. Ale je to tak v pořádku. Stále se učím, i díky svojí dceři, přijímat to, co život přinese a nesnažit se ho „znásilnit“ myslí.
Chtěla bych touhle svojí zkušeností podpořit všechny ženy v tom, že někdy se nám můžou dít věci, které neovlivníme. Obzvlášť po porodu, kdy je všechno nové a naše psychika je křehká, se můžeme dostat do situací, ve kterých se nebudeme poznávat, a nebudou se nám líbit. Ale není to důvod nemít se ráda. Naopak, tohle jsou chvíle, kdy se vyplatí být na sebe hodná, mluvit o svých pocitech a nebát se říct si o pomoc.
Elena