Když jsme se s parterem rozhodli, že zkusíme založit rodinu, ani jeden jsme nečekali, že se nám to povede tak brzy. Oba nás to vykolejilo, ale jak čas běžel a těhotenství probíhalo bez větších problémů, všechno bylo krásné. Chodila jsem na těhotenskou jógu, užívala si covidový home office ve dvou, jaro a pořizování výbavy. Z porodu jsem obavy neměla, byl ve mně někde hluboko pocit, že to zvládnu. A zvládla jsem to, jsem sama na sebe hrdá, že jsem bez hysterie, porodního plánu a strachu přivedla na svět dítě.
Co mě ale zaskočilo nepřipravenou, bylo šestinedělí. Jedna z knih, kterou mi kamarádka půjčila, má podtitul „setkání ženy s vlastním stínem“ (kniha jako taková mě neoslovila) a zpětně uznávám, že to dost sedí!
Z porodnice nás chtěli pustit po třech dnech, já jsem si ale vyprosila ještě den navíc, protože jsem si nebyla jistá kojením. Pomohlo to a v neděli jsem odjížděla domů s tím, že dokážu nasytit svoje dítě. V pondělí byl státní svátek a v úterý jsem volala doktorce. Ta navrhla, že můžeme přijít za hodinu nebo že se u nás odpoledne zastaví. Byla jsem plná síly a souhlasila s tím, že za hodinu přijdeme. Tenhle okamžik budu mít v paměti dlouho. Oblékla jsem si své předtěhotenské šaty na knoflíčky (co kdybych kojila v čekárně), pod nimi síťované kalhotky a ultra tlustá porodnická vložka. U doktorky bylo všechno v pořádku, ona i sestřička mě svým přístupem stále přesvědčují, že svou práci milují. Syn usnul, tak jsme, poprvé jako rodina, šli ještě na kafe, pro mě bezkofeinové. Úplné ztělesnění pohody. A další dny to přišlo.
Na krátké procházce jsem nechala partnera s miminkem na náměstí a zašla do supermarketu pro pár věcí, abych na chvíli vypnula z plné koncentrace na miminko. U pokladny po namarkování nákupu jsem si uvědomila, že s sebou nemám peněženku. S povoleným pánevním dnem jsem pro ni „běžela“ na náměstí ke kočárku. Pokladnímu jsem se chtěla omluvit, že jsem před týdnem rodila, ale usoudila jsem, že ho to nezajímá a sebe jsem alespoň pochválila za ukázkově vykojený mozek 🙂
Doporučení: nahrajte si platební kartu do mobilu!
Celkově jsem největší boj sváděla sama se sebou, respektive se svým teprve vznikajícím mateřským sebevědomím. Vnitřně se to ve mně pralo, že už nejsem jen já a nikdy už nenastane taková pohoda. Syn velmi plakal u koupání, já hledala všechno na internetu (třeba i to, jestli když si dítě odříhne s dudlíkem, tak vzduch odejde ven nebo zpátky dovnitř) a hlavně jsem prahla po řádu nebo systému, jak se má co dělat.
Kamarádka, zkušená matka dvou dětí, mi poradila, ať si najdu dopředu laktační poradkyni v okolí. Ačkoli jsem si myslela, že kojení je přece úplně přirozená věc, stačí dát dítě k prsu a už to běží, ukázalo se, že tak to samozřejmé není a rada to byla opravdu dobrá. Jedenáctý den, s plně kojeným miminkem, jsem LP kontaktovala. Ještě ten den přišla k nám domů a její návštěva splnila svůj účel. Utvrdila mě v tom, že dělám vše dobře, ukázala jiné pozice ke kojení a já se trochu uklidnila.
První čtyři týdny jsem opravdu hodně odpočívala, respektovala rady zkušenějších, abych spala, když spí dítě, a hlavně abych miminko ňuchala, jak to půjde, protože tenhle čas už nikdy nepůjde vrátit. Jedno odpoledne miminko usnulo a mně se spát tolik nechtělo. Jenže ono spalo už tři hodiny, budit jsem ho nechtěla a začala jsem plakat ze zoufalosti, že jsem ztratila už tři hodiny, kdy jsem měla přece spát! Dokonce to mnou tak zahýbalo, že jsem se na něj ani nemohla podívat do postýlky a s pláčem jsem to říkala partnerovi, který měl děs v očích, neboť se obával laktační psychózy. Poslal mě do postele, ať si třeba čtu, že i to je odpočinek a dobře udělal.
Co mi velmi pomohlo, byly návštěvy mojí mámy. Máme spolu hezký vztah, ve kterém se obě respektujeme a dáváme si volnost. Jako správná máma vždy přinesla jídlo a já jsem byla hned klidnější, když tu se mnou byla. Ségra mi pak říkala, že máma byla velmi ráda, že jsem ji požádala o pomoc a aktivně ji zvala na návštěvu. O to hezčeji na to teď vzpomínám.
Na konci šestinedělí jsme na dvě noci odjeli za partnerovými rodiči, aby se pokochali svým prvním vnoučetem. Tam se ukázalo, že jsem přecenila svoje síly a moje mateřské sebevědomí dostalo pěknou lekci. Nebyla jsem vůbec připravená na nevyžádané rady, na jiné kojící podmínky, na jiný přístup k miminku a ke mně. S každou další návštěvou jsem sebevědomější a vím, že je to NAŠE dítě a nikdo na světě neví líp než já, co zrovna miminko potřebuje.
S půl ročním odstupem už mám šestinedělí trochu zamlžené, asi v tom hormony fungují podobně jako s porodem, ale určitě vím, že všechno proběhlo, jak mělo. Jenom mě mrzí, že mě nikdo nevaroval, jaká emocionální smršť to bude.
Veronika