Když jsem čekala druhou dceru, žili jsme již opět v Čechách. Já si dělala rekvalifikaci, abych se mohla věnovat péči o ženy, manžel začal budovat svou firmu, bydleli jsme u mých rodičů a hledali vhodný byt v Praze. Takže spousta cestování a zbytečného stresu. V sedmém měsíci jsme se nastěhovali do útulného přízemního bytu na okraji Prahy, abychom se asi po měsíci přesunuli opět na jih Čech, protože se blížil termín porodu a já chtěla rodit se svou porodní asistentkou v Českém Krumlově. Naplánovala jsem si ambulantní porod. Starší dcera oslavila druhé narozeniny, druhý den na to se narodila Jolanka. Sice s mírným nátlakem vyvolávaný, ale nakonec velmi rychlý a hladký porod, takže jsme opravdu po 2 hodinách z porodnice odcházeli.
Byla jsem v euforii, dcera byla krásná, koukala na mě těma svýma tmavýma očima. Krásně se hned od začátku kojila, což byla po předešlé zkušenosti velká úleva. Jenže kvůli ambulantnímu porodu a tomu, že neumíme moc nedodržovat pravidla, jsme si to hrozně ztížili. A asi kromě testu z patičky bych vše ostatní odložila, protože víte co, ono se to nepos…
Takže jsme vyřizovali rodný list na matrice v Českém Krumlově (30 km od místa bydliště) hned třetí den po porodu – po cestě do nás nabouralo auto, jen mírně, dceru to ani nevzbudilo, ale mnou otřáslo. Dále zdravotní pojištění pro dceru, dále registrace u pediatričky – druhý den po porodu a test z patičky. Vyšetření sluchu, ledvin a kyčlí v nemocnici v Českých Budějovicích – každé jiný den – v prvním týdnu po porodu. Velká oslava druhých narozenin starší dcery – 5 dní po porodu. Byt u mých rodičů v podkroví, takže několikrát denně dost schodů tam a sem. Po 10 dnech přesun do Prahy, manžel okamžitě od nevidím do nevidím v práci a já na vše sama.
Výsledek: postupná velká únava, úzkostnost, nezvládnutí vztahu se starší dcerou, fyzické potíže s pánevním dnem, velký váhový úbytek, partnerské potíže…
A to jsem si říkala, že už jsem zkušená matka, že jsem připravená, že už toho spoustu vím. To vše byla pravda. Ale můj problém byl, že jsem si neřekla o pomoc a že když už mi někdo pomoc nabídl, neuměla jsem ji přijmout a využít. Chtěla jsem všem i sobě dokázat, že já to zvládnu. A ano zvládla, ale špatně.
Trvalo mi dlouho a chtělo to opravdu hodně práce, abych se z toho otřepala, nabrala sílu, odpustila si za své chyby. Co se stalo, stalo se. Smířila jsem se s tím a teď se soustředím na budoucnost a užívám si dny, jak to jen jde.
Jana Uher, poporodní dula