S Julinkou jsem otěhotněla, když jsme žili v Amsterdamu. Zdravotní systém v Holandsku funguje jinak, než jak ho známe u nás. A jestli jsem tam někdy pocítila kulturní šok, tak to bylo tehdy. Po obligátním těhotenském testu jsem šla k lékaři (obvodnímu, gynekolog se navštěvuje jen, pokud je nějaký problém. Ani naše „klasická“ kontrola po šestinedělí není zvykem). Ten mi řekl, že pokud mi test vyšel pozitivně, tak asi těhotná jsem. Že nemám brát drogy, kouřit a jíst drahé sýry. Nejprve jsem byla tedy krapet zaskočená, když jsem si to srovnávala s příběhy kamarádek z jejich těhotenství z ČR. Byly opečovávány až přehnaně. Spíš to znělo, jako že jsou nemocné než těhotné. No a já od lékaře odcházela s tím, že nemám kouřit a brát drogy. No zkrátka jiná země, jiný mrav Naštěstí jsem také dostala kontakt na centrum komunitních porodních asistentek. Od té doby jsem byla v jejich péči. Abych to zkrátila, asistentky byly skvělé, těhotenství a porod proběhl výborně. Nakonec doma, protože v Holandsku se doporučuje rodit doma, pokud patříte do nízkorizikové skupiny. No prostě vše bylo úplně jinak, než jak by to asi probíhalo v ČR. Po prvotním, mírně řečeno překvapení, jsem vlastně byla moc ráda.
Ale zde bych měla psát o šestinedělí. V Holandsku existuje speciální poporodní služba hrazená z velké části ze zdravotního pojištění. Říká se jí Kraamzorg. Jedná se o svým způsobem poporodní duly, které bývají přítomny již u porodu a pak se o Vás a celou rodinu starají prvních několik dnů. (I když rodíte v nemocnici, jdete většinou ten samý den, nebo druhý den domů). Tato „sestřička“ pomáhá ženě s kojením, s hygienou, uvaří jí, uklidí, vymění povlečení, poradí, co a jak s miminkem. Je to zkrátka taková dobrá duše. K tomu ještě dvakrát nebo třikrát přijde porodní asistentka zkontrolovat, jak se hojíte a lékařka udělat novorozenecký screening a sluchový test. To vše v pohodlí domova.
Ačkoliv porod nebyl nijak dlouhý, subjektivně jsem se cítila dobře, něco nebylo úplně v pořádku. Naše první dcera je učiněný zázrak, jedinečná každým coulem, jak už to tak u vlastních dětí bývá:-). Přes veškerou podporu a pomoc (přijela mě podpořit ještě má sestra), které se nám dostalo, a přes mou velkou přípravu, jsem měla velké problémy s kojením.
Julinka se nedokázala dobře přisát a já ji nedokázala pomoci. Problém byl částečně v tom, že byla maličká a slabá. První asi týden jsem v podstatě jen odsávala a krmili ji stříkačkou. Měla jsem půjčenou elektrickou odsávačku a docela upřímně jsem si pokaždé, když jsem ji používala, připadala jako kráva při dojení. Zapůjčení odsávačky, naučení, jak s ní pracovat i další věci nám právě ukázala „kraamzorg“ sestra. Asi po měsíci jsem ještě vyhledala laktační poradkyni, která mě podpořila psychicky, poradila s technikou a také s jídelníčkem. Dnes vím, že to mohlo být lepší, ale i tak jsem byla za toto vše vděčná. Já jsem opravdu jen odpočívala v posteli, mazlila se s miminkem a bohužel hlavně ze začátku se velmi neúspěšně pokoušela kojit. O vše ostatní se staral můj podpůrný kruh.
Mnohokrát jsem si říkala, kdybych byla v ČR, dali by Julču do inkubátoru, protože měla „jen“ 2800 g, pak by ji naučili na umělou výživu a já bych během 3 týdnů už nekojila. Ale možná to vidím zbytečně černě.
Každopádně jsem za své první šestinedělí moc vděčná, stále mne dojímá, když si na to vzpomenu. A vlastně mě velmi jasně inspirovalo k mé současné práci poporodní duly.
A když jdu poprvé za novou klientkou, vybavím si, jak jsme se cítili s manželem totálně bezmocní a nekompetentní, když jsme první noc zůstali s naší dcerou sami. Ani jeden jsme pořádně nespali a přendávali si ji z náruče do náruče. A hlídali jí, poslouchali, jestli dýchá.
Ačkoliv jsme každá jiná a každá máme svůj osobitý příběh, tato vzpomínka mi stále pomáhá ženám porozumět a naladit se na ně.
Jana, poporodní dula