Je to už více než sedm let, co se mi narodila má první dcera. Do té doby, ačkoliv jsem vystudovala pedagogickou fakultu, jsem o dětech moc nepřemýšlela. Dokonce jsem si trošku pohrávala s myšlenkou zůstat bezdětná. Život byl fajn, měla jsem práci, vydělávali jsme dost peněž, chodili jsme na koncerty, do kina, do divadel, cestovali jsme, měla jsem čas na mé koníčky, na kamarády… nechtěla jsem o to přijít. Bylo mi 33 let a už jsem se tohoto pohodlí vlastně nechtěla vzdát. A docela upřímně, s tím, že jsem se pohodlí vzdala, jsem bojovala až donedávna. Je to malicherné, já vím. Neřešila jsem vlastně žádné velké problémy. A i tak mi trvalo dlouhé roky, než jsem akceptovala, že můj čas není už jen můj. Trvalo opravdu dlouho, než jsem se s tím přestala prát. A nepokrytě, bralo mi to spoustu energie a radosti. Vlastně mám pocit, že až teď skončila má šestinedělí – Je mi 40, mám dvě děti ve věku 7 a 5 let. Moje tělo se zase chová nějak „standardněji“ a má mysl se zklidnila. Toto píši pro Vás, které jste překvapené, že ještě třeba po půl roce po porodu není vše, tak jako dřív. Řekla bych, že vlastně nic není a ani nemůže být jako dřív, čas jde dál a je to tak v pořádku. Něco je lepší, něco je horší než dřív. Čas s dětmi nám dává prostor zrevidovat náš dosavadní život a vydat se na další cestu. Důležité je pochopit, že jsme to my, které to má máme z velké části v rukou. Nebuďme pouhým objektem, kterým všichni ostatní hýbou. Buďme tou hybnou silou my samy.
